1. DEN (čtvrtek 2.5.)
Ve 12.20hod. odlétáme z letiště Václava Havla v Praze. Let na Madeiru trvá něco málo přes čtyři hodiny a čeká nás časový posun (o hodinu méně než u nás). Dvě zpáteční letenky s velkými zavazadly nás vyšli na 10.000,- Kč (objednávka cca 8 měsíců před odletem). Kolem čtvrté hodiny odpolední (madeirského času) přistáváme na mezinárodním letišti Cristiana Ronalda na Madeiře. Letiště se nachází v blízkosti města Santa Cruz a je pojmenované podle světoznámého fotbalisty a madeirského rodáka. Zajímavé je, že letiště patří mezi jedno z nejnebezpečnějších na světě. Přistávat zde mohou jen speciálně vyškolení piloti. Po vyzvednutí bagáže si jdeme na parkoviště převzít auto - Seat Ibiza. To jsme měli zabookované v autopůjčovně FunchalCarHire.net a na týden nás vyšlo na 285,- € (cca 7.000,- Kč). Cena více než přívětivá a služby super! Přistavení, předání, konečné převzetí, vše naprosto bez problémů. Jelikož jsme cestovali ve čtyřech, naskládání veškeré bagáže do Ibizy byl celkem oříšek, ale povedlo se. Ihned po cestě z letiště jsme zastavili v marketu na nákup a pokračovali na apartmán "Apartamento Fortaleza do Pico". Na první pohled pecka, na druhý také! Krásně vypadající a nadstandardně vybavené ubytování za pár kaček. Na celý týden nás celé ubytování vyšlo na 482,- € (cca 12.000,- Kč). Orientační náklady na osobu tedy kolem 10.000,- Kč (plus dále pak jídlo, pití, vstupy).
2. DEN (pátek 3.5.)
První výlet na ostrově a hned nádherný pobřežní trek Vereda Larano - Risco. V 8.40hod jsme zaparkovali u stezky poblíž města Porto da Cruz. Výhledy na oceán a útesy jsou nádherné a nad námi byla jasná obloha. Stezka vede do sedla Boca do Risco (5 km tam) a pak zase stejnou cestu zpět k autu. V 11.40hod jsme byli zpět, nasvačili jsme se a jeli jsme se podívat do města Porto da Cruz. Prošli jsme si pobřeží a neodolali jedné z restaurací, kde jsme později dali i oběd. Procházkou jsme náhodně narazili na továrničku pro zpracování cukrové třtiny a palírnu tradičního madeirského rumu - Engenhos do Norte. Měli jsme opravdu štěstí, v měsících duben až květen totiž probíhá sklizeň a zpracování cukrové třtiny, tak jsme mohli nakouknout přímo do výroby. V krámku jsme si koupili rum a ochutnali národní míchaný nápoj ponča. Ponča se míchá z bílého rumu, ovocné šťávy (my jsme ochutnali citrón, pomeranč a maracuju) a medu nebo cukru. Po ochutnávce jsme zasedli do restaurace u hotelu Vila Bela a ochutnali madeirské speciality. Tomatovou polévku se ztraceným vejcem a Espada con banana (tkaničnice se smaženým banánem a batáty). Tkaničnice atlantská je vzhledem opravdu děsivá ryba, ale její maso je moc chutné. Tomatovou polévku přejela na plné čáře! Po obědě jsme přejeli do asi 10km vzdáleného města Santana. Tam jsme jeli hlavně kvůli typickým madeirským domkům "casas de colmo" (domky ve tvaru písmene A s barevnými okenicemi a slámovou střechou). Stačila nám prohlídka domků, které stojí u náměstíčka a ve kterých se dají koupit suvenýry. Místní skanzen jsme nenavštívili - zajímá nás spíše příroda než tradice a kultura :-). Poslední zastávkou dne byla krátká leváda Vereda dos Balcoes. Stezka končí na vyhlídce, ke ketré to je od parkoviště asi jeden kilometr. Vyhlídka je známá tím, že vám zde místní pěnkavy zobou přímo z ruky. Chce to jen trošku trpělivosti a zrní.
3. DEN (sobota 4.5.)
Třetí den nás čekal výšlap na nejvýchodnější část ostrova - trasa Ponta de Sao Lourenco. Zaparkovali jsme netradičně na vyhlídce Canical (kousek od letového radaru), kde skoro nikdo nebyl. Tuto variantu doporučujeme, jelikož půjdete část cesty úplně sami. Cesta je dlouhá zhruba 9 kilometrů a měla by se i s rezervou zvládnout za 5 hodin. Cesta vede přes spoustu krásných vyhlídkových míst až k pláži Cais do Sardinha, kde se dá i vykoupat. Kousek odtud je občerstvení (místo, kde je asi jediný stín) a za ním vede stezka až na vrchol Pico do Furado. Vrchol určitě nevynechat! Výhled stojí za to. Podobnou trasou jsme se vrátili zpět k autu, kde jsme ještě prošli blízké vyhlídky z útesů. Po poměrně dlouhé tůře jsme popojeli k pláži Prainha (jediná přírodní písečná pláž na Madeiře) a za odměnu skočili do oceánu. Podle internetu měla voda okolo 19°C. Osvěžující, ale skvělé. U pláže je sprcha, převlékárny a bar. Po koupeli a malém občerstvení jsme pokračovali k soše Krista vybudovanou v městečku Garajau nedaleko Funchalu. Socha se tyčí do výšky 15 metrů a má ochraňovat všechny rybáře.
4. DEN (neděle 5.5.)
Ráno jsme vyrazili v půl osmé, abychom byli včas na startu stezky Caldeirao Verde. Je to klasická leváda, kterou jsme si při první návštěvě ostrova nemohli nechat ujít. Čekalo nás dohromady 13 kilometrů. Nejprve se jde lesní stezkou a pak už dál jen podél levády, chvílemi opravdu ve velké výšce. Strmý sráz, pod námi, byl naštěstí zarostlý vším možným, tak nebyla cesta tolik nepříjemná. Cestou jsme prošli celkem čtyři tunely (čelovka se určitě hodí). Nakonec jsme došli k vodopádu do "zeleného kotle" (Caldeirao Verde). Původní plán byl trasu si prodloužit ještě o cestu do Caldeirao Inferno, ale ta je bohužel zavřená. Vrátili jsme se tedy zpět a v jednu hodinu jsme byli u auta. Proběhlo občerstvení - místní dezert "pudim de maracúja" (pudink přelitý maracujovým sirupem) a přesun na ubytování. Ve čtyři hodiny nás vyzvedl Bolt a svezl nás do centra Funchalu na květinový průvod (taxi je rozhodně kvůli parkování ideální volbou). Květinový průvod byl původně akcí vytvořenou pro turisty, ale nakonec si jej madeiřané tak oblíbili, že už ho považují za svojí tradici. V 16.30hod to vypuklo a my už se těšili na první květinový vůz. Na ulici hrála hudba, my jsme se posilnili nějakým pitíčkem (pončo/pivo) a užívali si skvělou atmosféru. P okonci průvodu (asi po 2 hodinách) jsme se přesunuli do uličky Rua de Santa Maria a cestou, na náměstí Sao Filipe, jsme ochutnali další místí specialitu "bolo de caco". Chlebové placky potřené česnekovým máslem plněné chorizem. Super streetfood. V uličce to žilo, jedna restaurace vedle druhé a všude spousta lidí. Ulička je známá pokreslenými dveřmi, ze kterých jsme toho moc neviděli, jelikož všechny byly otevřené. Na konci ulice jsme se v restauraci Arsénio's navečeřeli. Nesměla chybět další specialita "espetada" (hovězí špíz). Návrat na ubytko jsme opět zvolili taxíkem...
5. DEN (pondělí 6.5.)
Příští dvě noci nás čekali mimo apartmán, takže s sebou balíme spoustu věcí. Den začal zastávkou u vodopádu Veu de Noiva (závoj nevěsty). Vodopád je ve skutečnosti ústím řeky Ribeira de João Delgado, která chrlí vodu ze stodeseti metrové výšky přes starou pobřežní silnici. Další zastávka byla pláž s černými kameny a lávovými útesy tyčícími z oceánu - Ilheus. Nejvyšší z nich, Ilheus da Janela, měří přes 30 metrů. Z pláže jsme přejeli do městečka Porto Moniz. Hlavní atrakcí jsou útesové bazény s mořskou vodou. Jedny bazény (vlevo) jsou nově vybudované, placené a nabízejí lepší zázemí. Druhé (vpravo) jsou starší, skromější a bývají skoro bez lidí. Zvolili jsme ty bez lidí. Koupání je super zážitek! Po koupačce jsme přejeli k pralesu Fanal. Fanal je starý vavřínový prales známý díky svým bizardním tvarům stromů a mlze, která vytváří až mystickou atmosféru. Nejstarší stromy zde dosahují věku okolo 600 let. Les je zařazen do světového vlastnictví Unesco. Poslední zastávkou dne byla zastávka na levádě 25 Fontes a Risco. Z parkoviště na náhorní plošině Paul da Serra jsme se nachali odvázt taxi dodávkou na začátek levády. Stezka je nádherná, zase úplně jiná než předchozí. Na úvod nás přivítalo dost schodů, což nás trošku děsilo (hlavně při představě zpátečního výstupu). Asi po půl hodině jsme došli k vodopádu 25 fontes. Pokochali jsme se a vyrazili zpět. Zhruba v polovině cesty jsme odbočili na stezku k vodopádu Risco. Ten má výšku 100 metrů a díky absenci turistů se nám líbí více než 25 fontes, kde byla fronta na fotku. Cestu po schodišti zpět k začátku trasy jsme zvládli celkem v pohodě a v pět hodin jsme byli na místě. V bistru proběhlo občerstvení a v 17.20 hod. nás odvezlo taxi z údolí Rabaqal zpět k autu. Odtud nás čekala už jen cesta do kempu Bica di Cana. Kemp je hodně skromný, je to spíše nocoviště (kde by jste ale měli mít rezervaci), ale nabízí tekoucí vodu a WC. Po večeři zalézáme do stanů a zažíváme asi největší zimu na Madeiře...
6. DEN (úterý 7.5.)
Ráno jsme něli nařízený budík asi na půl šestou. Rychle jsme zvládli hygienu a vyběhli se podívat na východ slunce na vyhlídku nad kempem. Pár lidí už tu netrpělivě čekalo - místo je vyhlášené nejkrásnějším východem slunce na Madeiře. V 7:12 hod. vyšlo slunce a předvedloi nádhernou šou. Po vynadívání jsme se vrátili do kempu sbalit tábořiště a připravit si krosny na výšlap. Cestou jsme měli projet panoramatickou cestu, ta je byla z důvodu spadlé skály zavřená. Podařilo se nám dostat alespoň na vyhlídku Lombo do Mouro. Počasí nám opět přálo a zase nás čekal krásný slunečný den. Pokračovali jsme na vyhlídku Cabo Girao (skleněná vyhlídka tyčící se 580 metrů nad hladinou oceánu). Vyhlídka byla dost přelidněná a nebýt to druhý nejvyšší útes na světě, ani bychom moc nechápali její věhlas :-). Další vyhlídka, na které jsme zastavili cestou na Pico Arieiro byla vyhlídka na vesničku Curral das Freiras (údolí jeptišek). Svahy kopců zde pokrývají ořešáky, jedlé kaštany a vinná réva. Tyto tři plodiny jsou tradiční obživou pro místní obyvatelstvo. Do vesnice jsme na kaštanové speciality nezavítali. Mířili jsme totiž na třetí nejvyšší horu ostrova Pico do Arieiro (1818 m.n.m.). Opět je to turisticky hodně navštěvované místo (určitě i proto, že se na vrchol dostanete autem). My jsme měli toto místo jako výchozí bod cesty na nejvyšší horu Madeiry Pico Ruivo (1862 m.n.m.). Před startem náročného treku jsme poobědvali. Před námi byla 7 kilometrů dlouhá trasa s asi 700 metry převýšení. Ve půl druhé jsme tedy vystartovali. Schody nahoru, schody dolů, tunely, bolest v kolen, těžký dech, ale taky neskutečná nádhera kolem nás. Před pátou jsme dorazili na místo. V bistru pod vrcholem jsme zjistili, že neteče voda a záchody nefungují. Koupili jsme si tedy balenou vodu a vítězný drink na přípitek. Zhruba po hodině jsme si šli najít místo pro stany. Nebylo nic moc, ale na jednu noc ok. Po utáboření jsme si připravili večeři (housky se salámem a sýrem) a vše potřebné sebou a vyrazili na západ slunce na vrchol hory. Docela foukalo, ale výhledy impozantní!
7. DEN (středa 8.5.)
Probudili jsme se v půl sedmé a přivítal nás nádherný východ slunce. Po zabalení tábořiště jsme se u bistra nasnídali a kolem osmé vyrazili na cestu zpět. Čekala nás tvrdá ranní rozcvička. Hned na začátku jsme potkávali dost lidí v protisměru, museli z Arieira vyrazit už za tmy. V jedenáct hodin jsme byli zpět na Arieiru a byli jsme rádi, že i zpáteční cesta vyšla co do počasí i sil. Opět jsme si dali vítězný drink a vrátili se k autu. Z Aarieira jsme zamířili dolů na pobřeží a navštívili jsme "přírodní myčku" - vodopád Dos Anjos padající přímo na silnici. Vjezd na cestu vedoucí pod vodopádem je sice zakázán kvůli nebezpečí padajícího kamení, ale auta tu stejně projíždějí. I my jsme to zkusili. Na cestě zpět do Funchalu jsme zastavili na obědovečeři v městečku Ribeira Brava. Vybrali jsme restauraci Borda d'Água a ochutnali další místní specialitu Picado (osmažené hovězí kostky na česneku) a mořské plody. Restauraci můžeme opět doporučit - super personál, ceny a hlavně jídlo. Při návratu na apartmán jsme se ještě zastavili na nákup suvenýrů a pak už nás čekalo jen balení kufrů.
8. DEN (čtvrtek 9.5.)
Po deváté hodině jsme opustili uklizený apartmán. Předání proběhlo tak, že jsme nechali klíče uvnitř a zabouchli dveře. Žádná kontrola, kauce, nic... Z apartmánu jsme ještě zamířili do města, abychom si zkrátili čekání na odlet. Prošli jsme si trh, ochutnali maracuju, dračí ovoce a šli se podívat do katedrály Sé. Ta je z venku vcelku nenápadná, uvnitř nádherně zdobená. Od katedrály jsme ještě zamřili na tržiště Mercado dos Lavradores - trh s ovocem, rybami a mořskými plody. Zajímavá podívaná, která rozhodně stojí za návštěvu. Čas už nám nedovolil plánovaný výjezd na horu Monte, tak jsme se rozhodli naposledy na Madeiře poobědvat. Zalíbila se nám restaurace se střešní terasou "Restaurante o Velhinho". Opět jsme si dali neskutečné dobroty a báječně tak zakončili dovolenou. Poté nás čekal už jen přejezd na letiště, kde jsme předali auto :-) Předání proběhlo tak, že jsme zabouchli klíčky s kartičkou z parkoviště do kastlíku a čau.
Madeira nás nadchla snad ve všech ohledech. Při plánování a následném odletu jsme se báli, že bude přeplněná turisty (zvlášť když jsme zvolili termín kryjící se s květinovým festivalem). Tyto obavy se naštěstí nenaplnily a snad kromě Cabo Girao jsme veškeré zajímavosti zvládli s přijatelným počtem turistů. O tom, že je na Madeiře úžasná příroda asi nemá cenu se rozepisovat, co nás ale příjemně překvapilo bylo jídlo. Snad vše co jsme kde ochutnali bylo skvělé...